|
Napište nám
|
R.I.P.
Tango
Dva roky mravenčí práce a stovky hodin u počítače a
telefonu bylo vykoupeno parádní muzikou a skvělými večery. Díky všem, co někdy
zašli zapařit, máme spoustu nových přátel, které jsme neměli a fůru krásných
zážitků. Ať se vám všem daří v osobním i hudebním životě, stahuji se do své
domoviny kde budu dál kout pikle a budu na vás myslet, jičínští kamarádi, aby se
u vás zase někdy něco rozjelo. Mamut z Trutnova. Na shledanou v lepších, rockovějších časech, přátelé.
Byl jsem doma, byl jsem mezi svými... Jsou dny, které rozhodují o budoucích letech. Většinou nepřicházejí docela neočekávaně. Jsou vyvrcholením celého řetězu příčin a následků, které se zdánlivě bez jakéhokoliv pořádku a vnitřních souvislostí kupí na sebe, aby právě v kritický den nebo často v jedinou hodinu přerostly do téměř neočekávané podoby. A často s neočekávanými důsledky, které si v okamžiku jejich vzniku jen málokdo dovede uvědomit. 31. březen 2016 byl právě jedním z takových dnů. V Jičíně pozdravovaly běsnící „davy“ na Valdštejnově náměstí nové rozhodnutí mocných – a Jičín je opět jednou bez jednoho, originálního, dnes již legendárního klubu. Vlajková loď TANGO po své dvouleté historii od svého vzniku v roce 2014 doplula svoje poslední metry a bezpečně přistála v přístavu. V letech 2014-2016 tvořil hudební klub TANGO jedinečnou výjimku, v jinak víceméně pro mladší generaci zaměřenými kluby v Jičíně. Jeho pověst tomu odpovídala. Během osmi ročních období hudebního klubu TANGO, který se otevřel v zimě 2014, se vystřídaly tisíce návštěvníků. Tvořily pozoruhodnou společnost, neboť tento klub měl v sobě hluboce zakořeněnou vlídnost a vstřícnost pro všechny lidi dobré vůle, a jak se dnes říká lidí bez rozdílů pohlaví, vah, barvy kůže a přesvědčení. Jeho pověst a kultura se tímto stejným způsobem utvářely během celého dvouletého vývoje navzdory potížím a protivenstvím různého charakteru. A klub tím přílivem návštěvníků všech věkových kategorií i žánrových zaměření nesmírně posílil. O to víc, že zůstávala praktická, neokázalá, uzavřená ve stovkách vynikajících a skvělých zážitků, nebo často i jen nenápadných hudebních vystoupení, někdy jen pro úzkou skupinu „věrných“ daného žánru, někdy jdoucí jakoby „proti proudu“, ať už se jednalo o taneční zábavu pro romské etnikum v létě 2015 nebo koncerty organizované na podporu uprchlíků na podzim ve stejném roce. Vzrůst vlivu konkurence, finanční otázky a konečně snaha „jít zase o kus dál“ vedly klub k praktickým postojům, které se dokázaly obejít bez přílišné žánrové zaslepenosti běžné v jiných klubech. Díky tomu nabylo TANGO pověst tolerantního a otevřeného klubu. Pro návštěvníky a milovníky dobré hudby a zábavy z Jičína, ale i dalších méně nebo více vzdálených míst, se stalo TANGO klubem, kam mohli jít bez obav za svou zábavou. I beznadějní „neumětelové“ se zde bez obav „odvažovali“ k tanečním nebo pěveckým kreacím, za jejichž obsah by jim v jiných klubech „hrozilo“ přinejmenším málem vyobcování ze „slušné společnosti“, v jiných, a v tom lepším případě, zase obdarováním nálepkou sloganu „Vrať se do hrobu!“ Kdykoliv jsem po vystoupení klub opouštěl, býval jsem veselý – už v ten moment těšil jsem se zase na příště, co a jaké zážitky mně čekají. A naopak – když jsem stoupal po schodech nahoru, býval jsem posmutnělý, neboť jsem věděl, že tak jako všechno na světě, má i tady všechno svůj konec a tom konci budu klub zase opouštět. Když jsem však otevřel dveře a vcházel dovnitř, jakoby to ze mne spadlo. Byl jsem „doma“. Byl jsem mezi svými.
Olomoucko-pražský výběr v Tangu Pražákům, těm je tu hej, ty tady nezablouděj... video V Jičíně bylo hej Olomoučákům. Nejednalo se tedy přímo o Pražský výběr, ale o kapelu z Olomouce, neboli tribute band. Já mám z těch revivalů a tributů většinou obavy, protože věrně napodobit dobrou kapelu nebo zpěváka je daleko těžší, než dělat vlastní tvorbu. A tato obtížnost stoupá s hudební genialitou a řemeslným umem originálních muzikantů. Až do 5. prosince 2015 jsem byl skálopevně přesvědčen, že neexistuje reálná možnost napodobit legendární Pražský výběr. Nejen proto, že tato kapela byla v 80. letech obestřena rouškou tajemství a dohadů, že byla za bolševika zakázaná a přitom ji měl každý doma tajně nahranou (stejně jako Karla Kryla), že se z nich stal téměř symbol boje proti totalitě, ale také proto, že každý její člen je muzikant par excellence. Kryla napodobíš, protože hrál (naštěstí pro národ) jednoduše, ale zkus věrně vysmahnout Pavlíčkovu kytarovou smršť, Hrubešovy či Kryšpínovy kulometné bubínky či Kocábovy psychedelické klávesy. Zkus si smrtelně zaječet, jako by tě kousla tarantule (nebo co) - jak to umí jen Vilda Čok. No, a protože jsem v životě slyšel několik nepovedených napodobenin známých kapel, které navíc dle mého soudu byly hratelné, na Pražský výběr tribute z Olomouce jsem se spíše netěšil. Bál jsem se, že mi zoškliví tu nejlepší československou kapelu všech dob - tedy alespoň nejlepší v mém srdci. Už při zvukové zkoušce Olomoučáků jsem však zbystřel - neznělo to vůbec špatně. Zvučili krátce (aby to nikoho neotravovalo), ale dobře a zábavně (takže to vlastně bavilo). Začátek koncertu byl ve znamení alba Straka v hrsti s typickým dětským popěvkem "Mendosíno, Mendosíno" (či jak se to píše), během kterého se na pódium postupně nasunuli všichni muzikanti a spustili flák Hrabě X, jak ho hráli jen origo mistři z Prahy. Při zavřených očích jsem měl před sebou skutečný Pražský výběr 80. let, a po jejich otevření se mi zjevily typicky výběrovské kostýmy a převleky, vojenské uniformy, paruka, berle, megafon, tepláková souprava CCCP, tričko DDR à-la socialistický realismus - no prostě v Tangu se objevili Pražáci, řekněme, na 95%. Jediné, co jim (narozdíl od výborného Kocábova feelu) napodobit nešlo, byl Vildovo Čokův ultrazvukový ječák... proto těch -5%. A možná taky za to, že jich bylo na pódiu o jednoho víc: Kocáb se rozdvojil na klávesistu a zpěváka. Ale ani tohle nebylo zas až tak moc důležité, protože v pozdějších sestavách Výběru se to hemžilo spoustou dalších muzikantů. Během večera kapela odehrála naprostou většinu těch stěžejních kusů od Pražského výběru a Výběru, a dokonce nechala zaznít i vox populi: Mikeš si dal Pražákům je hej a Matěj si střihnul Olda je přítel můj. Rovněž stojí za zmínku, že si tento tribute-band vytýčil za cíl co nejvěrněji prezentovat originální kapelu - bez jakýchkoliv vlastních invenčních vsuvek, jak to některé revivalové kapely dělají, aby tím zamaskovali vlastní neschopnost být věrný originálu - což tady v žádném případě nenastalo. Chlapci byli skromní, veselí a uměli, dokonce ani po koncertu se jim nechtělo domů, přestože to měli tak stráášně daleko - co víc si přát? Díky do Olomouce, hoši - fuckt dobrá řežba! Video Fotky - Matěj -
Kytarové čtvrtky TANGO od června rozšířilo své akce o hraní a zpívání s akustickými hudebními nástroji. Jedná se o čtvrtky, kdy se v Tangu pořádají hudební večery na akustické nástroje, s titulem " Přijď si zahrát do TANGA" aneb JAM SESSION s Bobem a Vláďou Hochmanovými, s Mírou Filsakem, s Matějem, prostě s každým, kdo přijde. Dáváme zde prostor muzikantům, kteří si chtějí zahrát jen tak pro radost a s ostatními se o ni podělit. Vstup je zdarma, začátky v 18:00.
Jaro přišlo s kultem: ABRXAS Slávek Janda to s Mírou Imrichem a spol. v pátek 20. března 2015 pořádně rozbalili. Letošní jaro jsme přivítali skutečnou legendou a ikonou 80. let 20. století, zvanou Abraxas. Tenkrát by bylo naprosto zbytečné psát cokoliv dalšího o nové vlně českého rocku, neboť kdo je neznal, ten jako by neexistoval. Dokonce i nošení znaku ve tvaru okřídleného bylo součástí módního trendu, nosilo se na plackách, na samolepkách na různých futrálech, přes šablonu nastříkané na školních brašnách či na řetízku na krku. Na diskotékách duněl King Kong, v barech kvílelo ZOO, nejdivočejší party válcovala Vzpoura moogů a ploužil se Muž – stroj. Život byl prostě Box, všechno bylo Poprvé, svět byl Manéž a kdekdo byl Šťastnej blázen. S Abraxasem však platí stále: Každý den je to jinak, protože Země se točí pořád dokola - O to jde. Toho 20. března jsme prostě v Tangu rozjeli nekonečnou basu, nekonečný bicí a Nekonečný boogie!!! Video Fotky - Matěj -
NATURAL alias Hevík metalový Já
na to mám - všechno zaplatím, všechno utratím...
TANGO v Tangu Rozbít sklo, co stále tu je ... Rozbít sklo, jen o to mi jde! Pátek 30.1.2015 patřil kultovní kapele Tango s frontmanem Miroslavem Imrichem. Jelikož se blížilo roční výročí zahájení provozu v jičínském hudebním klubu Tango, přijela zahrát právě tato stejnojmenná legenda, kterou jsme poslouchali již v 80. letech poté, co se Miroslav Imrich rozloučil s kapelou Abraxas a založil své Tango. Všichni jsme si zavzpomínali na takové hity jako Na šikmé ploše, Z bláta do louže, Co s tím sklem, Šepoty noci, Králík není král, Jdeme do hor nebo Elektrický bál. Předskočila výborná turnovská kapela Silent Session. Zde jsou FOTKY a VIDEO. - Matěj -
Karamel naživo V sobotu 25. října 2014 V Tangu to rozbalil Karamel, spolu s předkapelou Dr.Mozse a koncovkou DJ Zdeňka Vranovského. Konečně to přišlo. Jednu podzimní sobotu se v klubu objevil rockový veterán Petr Čejka se svým kultovním bandem s původním názvem Kentaur a přivezl všechny své hity. Ten kdo to přehnal se vzácným nápojem, ten pak po ránu zjistil, že jeho Přízrak 7.B se po vystřízlivění proměnil v Růžu z masokombinátu a musel si dát Finskou saunu. Mezi Kluky ročníku X se ovšem počítali i členové jičínské kultovní kapely Dr. MOZSE, kteří tu celou šarádu zahájili. Povedeným večerem provázel (taktéž kultovní) DJ Zdeněk Vranovský, který ho zakončil svými sedmdesátkami až devadesátkami. Rozhodně to nebyl žádný Šneků bál, ale jedno Nádherné létání. - Matěj -
Další gigant v Tangu: Roman Dragoun V klubu jsme ho přivítali v sobotu 20. září 2014 - Video ZDE
Romana Dragouna asi netřeba představovat. Ač pochází z jihočeského Písku, velká část jeho hudební kariéry je těsně spjata s Brnem. Zde hrál v polovině 70. let 20. století v amatérské rockové skupině Regenerace, kde se setkal s kytaristou Milošem Morávkem, jejichž hudební kariéra se významně propojila v následujícím desetiletí. Morávek se totiž v roce 1978 stal členem skupiny Progres 2, kam jej o dva roky později následoval i Dragoun, který zde nahradil jednak klávesistu Karla Horkého a svým pěveckým projevem i zpěváka a kytaristu Pavla Váněho. Progres 2 vytvořili tematický projekt Třetí kniha džunglí, se kterým další dva roky koncertovali po celém Československu. Jako dvojalbum vyšla Třetí kniha džunglí v roce 1982, roku 1983 byla vydána i anglicky zpívaná verze The Third Book of Jungle. - Matěj -
Od začátku 90. let 20. století působí jako studiový hráč,
spolupracoval s nejrůznějšími hudebníky jako jsou například Bára Basiková,
Michal Pavlíček, Raven, Marakana, Pavla Kapitánová, Leona Machálková či Lucie
Bílá. V roce 1995 vydal své první sólové album Stín mý krve. V letech 1997 a
1998 hrál a zpíval v roli Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar. Na přelomu
20. a 21. století vydal druhé sólové album Slunci blíž (2000) a působil v
muzikálu Apokalypsa.
V současnosti kromě těchto aktivit Roman Dragoun vystupuje i sólově či se svojí doprovodnou skupinou His Angels, občas hraje i s kapelou svého syna David Dragoun Band. V roce 2009 vydal své třetí sólové album Otlučená srdce, na kterém hostovalo mnoho dalších rockových i jazzových hudebníků. V roce 2012 byl posluchači Radia Beat vybrán do Beatové síně slávy v kategorii „Osobnost“, do které byl uveden 17. května 2012. V sobotu dne 20. září 2014 vystoupil tento gigant v jičínském hudebním klubu Tango, čehož důkazem je toto video.
Michal Malátný na vlastní triko Zazpíval v Tangu v neděli 29.6.2014 spolu s Dr.MOZSE
V neděli 29. června v Tangu vystoupil frontman jedné z nejlepších českých kapel Michal Malátný, aby spolu s klávesistou Karlem Heřmanem zahráli jak písně od Chinaski, tak některé světové pecky jiných žánrů. Přestože si duo dalo krycí název Herrmann und Neumann, brzy byli odhaleni a usvědčeni. Byl to chvílemi poetický večer, chvílemi vzpomínkový a nakonec si všichni zazpívali všechny známé hity Michalovy kapely. Na úplný závěr vystoupila jako host skupina Dr. Mosze, se kterou Michala pojí nejen láska k hudbě, ale vzpomínky na začátky jeho bigbítové kariéry, kdy se všichni jako náctiletí kluci sešli v jednom jičínském divadle. Kapelu Dr.Mozse doprovodil svým zpěvem i Michal, který tak zároveň oslavil své 44. narozeniny. Dalo by se říct, že "host Michala měl hosta Michala." Byl to dobrý tah! Rozhovor s Michalem VIDEO1 VIDEO2 VIDEO3
V Tangu již podruhé 31.5.2014
Na tuhle kapelu z Trutnova jsem se obzvláště těšil. Poprvé hráli v Tangu v dubnu a já na ně již tenkrát civěl jako na zjevení. Občas už po prvních tónech vycítím, zda je v kapele něco výjimečného, nebo je to jen jedna z mnoha. V Tangu se střídají kapely lepší i horší, vesměs plus-mínus dobrý, někdy však přicházejí extrémy, a to v obou směrech. O těch mínusových mluvit nechci, koneckonců jde o můj vlastní vkus, který nemusí každý sdílet, ale o ten extrémně kladný prožitek se podělit musím. Když se na pódiu Tanga v sobotu 5. dubna objevila ústecká Kristýna, byl jsem příjemně překvapen folk-rockovým soundem. Po ní nastoupivší brněnský Zylwar potěšil typickým moravským rockem. Ale neumím popsat to mrazení po těle, tu husí kůži a pocit slastného opojení, když se jako třetí v pořadí objevila trutnovská blues-rocková čtveřice Blues Mystery. Už během večera jsem okukoval jejich čekající aparaturu, která slibovala mnohé, ale stále jsem tomu moc nevěřil. Nástrojové vybavení nemusí být vždy v přímé úměře s kvalitou muziky. Někdy na stage vyleze kapela s vybavením, za které by se nemusel stydět lecjaký profík, ale ta úměra je krutě nepřímá. Tak jsem si prostě počkal, a už při prvních tónech jsem měl takové mravenčení v těle, že kdo tam nepřišel, ten se připravil o nefalšované lidské štěstí. Precizní souhra tří nástrojů, kde mě doslova zatloukl do země kytarista Ondra, byla prostě jedinečná. Při troše fantazie jsem se rázem ocitl v atmosféře 60. let a viděl bluesové a rockové legendy těch nejzvučnějších jmen. Tohle se nedá popsat slovy, to se musí zažít. Jako třešnička na dortu pak byla jejich reakce na moji chválu, ze které vyznělo něco v tom smyslu, že "to vlastně ani nebylo nic zvláštního, ale že moc děkují." Inu, tak už to v životě chodí: Kdo opravdu umí, bývá skromný. A někdy naopak.
Druhé vystoupení kapely Blues Mystery 31.5.2014 jsem si samozřejmě nenechal ujít. Bylo opět zařazeno jako třetí v pořadí, za kapely Neodůvodnitelná lítost a Voliéra. Můj další zážitek s Blues Mystery byl naprosto stejně úchvatný jako v dubnu. No, a protože se sám pokouším hrát na kytaru, musím přiznat, že jsem nejvíce sledoval kytaristu Ondru, jak na svého Fendera American Stratocaster přes aparát Mesa Dual Rectifier, se zavřenýma očima a vlasy přehozenými přes tvář, kouzlí rychlá virtuózní sóla. Do toho přesné Láďovy bicí a Goyova basa Fender American Jazz Bass, které nedávaly zpěváku Radkovi jinou možnost, než s takovou perlou za zády vysmahnout vytříbený bluesový feeling. Při předposlední písničce se na pódiu nečekaně objevil člověk z publika, který překvapené kapele do jejich písně zahrál na flétnu jako Ian Anderson z Jethro Tull - a zahrál dobře. Ještě musím podotknout, že při produkci byl tak perfektně nastavený zvuk, že byl slyšet každý muzikant a přitom se během tance dalo normálně povídat, takže není pravda, že se klub Tango nedá dobře nazvučit. Prostě nádhera, pánové - byla to čest s vámi zase pobejt. Video je ZDE, fotky zase TADY.
Autor: Matěj
V Tangu zahráli 10.5.2014.
Hele, kluci a holky, skupina Matyas v Tangu prostě zaperlila. Nefalšovaný zemitý zábavový rock, který se dneska už jen tak nevidí a hlavně neslyší. Strhující muzika, výborné texty, skvělé muzikantské výkony, dobrý zvuk a hlavně bigbítové srdce. To nám naservírovali hoši ze středočeských Sedlčan, kteří ví, jak si získat přízeň publika a naprosto naplnit taneční parket. Klasická sestava, tj. dvě kytary, basa bicí a zpěvák svou přirozeností a ryze vlastní tvorbou ovládli atmosféru našeho stále ještě mladého klubu Tango. Ani se mi nechce spekulovat, do které hudební škatulky tuhle kapelu přesně zařadit, takže použiju Bářina slova, že "jsou prostě sví." Však také mají na kontě 7 plně autorských alb a spolupráci s kapelou Argema.
No, řeknu vám to asi takhle: kdo tam nebyl, ten bude mít nadosmrti v duši velkou díru. Hlavně, má-li v sobě duši rockera, pařmena a příznivce dobré muziky - to je prostě Matyas. Snad se ještě uvidíme. Video je ZDE, fotky zase TADY.
Autor: Matěj
Oldies party Zdeňka Vranovského V Tangu již podruhé 7.5.2014
Zamlada jsem chodíval do jičínského kulturního domu na různé akce, jako byly taneční, plesy a diskotéky. Vinárny, bary a podobná zařízení byla nám mladým zapovězena, ale moc nás to nemrzelo, protože to bylo stejně pro nějaké staré páprdy. Dokonce vyhlášená vinárna U Valdštejna, která snad jako jediná nabízela živou muziku v podobě skupiny Emoce Pavla Šejna (dnes Beatles Veteran Club), byla standardně přeplněná a hlavně zamčená pro kolemjdoucí. Kdo se chtěl dostat dovnitř, musel mít zřejmě nějaké dobré známé nebo hromadu štěstí, že si to místo včas zamluvil. Ale hlavně, nebylo to pro nás, pro nekonečně mladé puberťáky, kteří se těm starým vykopávkách, co se U Valdštejna hrály, jenom smáli. Ale diskotéky místních diskžokejů - to byla jiná káva. Dodnes si pamatuju, že těmi třemi vyhlášenými diskžokeji byli Stuchlík, Řezníček a Vranovský. Tito dýdžejové dokázali bez problémů zaplnit celý kulturní dům a hrát nám pecky tehdejší doby, tedy osmdesátých let tak, jak jsme to měli rádi. Tenkrát jsme byli všichni nejen nekonečně mladí, ale také nekonečně svobodní, takže jsme na diskoškách pálili na holkama. Vlastně to byl zpočátku hlavní důvod, proč na ně chodit. Později některým z nás došlo, že naše kvalitní životní protějšky je třeba hledat jinde, ale láska k této muzice nám zůstala dodnes.
No, a protože v současné době se již za nekonečně mladého a svobodného považovat nemůžu, ba ani nechci, láska k muzice z 80. let a 90. let, kterou stále pouští jeden ze tří výše jmenovaných DJ-matadorů, mě táhne do Tanga. Ve středu 7.5.2014 to bylo již podruhé, co jsem mohl jako zamlada na parketu křepčit na takové hity jako byl Tarzan Boy, Self Control, Life is Live či Wind of Change, aniž bych se musel kontrolovat a připadat si starý. Jestli mi právě teď rozumíš, tak jsme stejná krevní skupina a na Zdeňka Vranovského a jeho Oldies diskotéku přijď příště taky. Myslím, že to bude v pátek 30.5.2014 a fakt to bude stát za to.
V centru města byl otevřen nový hudební klub Tango Jičínský deník 11.4.2014, autor Martin Vávra. Originál ZDE
Autor: Martin Vávra
Kam jinam, než do Tanga? Jsem Jičíňák
Jsem rodák, občan a patriot svého města. V tomto překrásném koutě na prahu
Českého ráje jsem prožil většinu svého života, a prošel si v něm různými
životními etapami od prvních krůčků, přes základní a střední školu až po
současnost. V každé etapě jsem byl na své město patřičně hrdý a nedovedl si
představit, že bych svoji budoucnost spojil s nějakým jiným a hezčím místem na
Zemi. V letech mých vysokoškolských studií jsem se do svého rodiště vždy rád
vracel, ale nikdy jsem svým pražským spolužákům neopomněl připomenout, že
odjíždím do kraje krásných přírodních scenérií, do bašty Albrechta z Valdštejna,
do revíru loupežníka Rumcajse a do působiště mnohých významných osobností na
poli architektury, sportu, vědy a umění.
Jsem konzument i producent, přijímač i vysílač, nadšený kytarista, příležitostný
harmonikář a občasný zpěvák. Zkrátka milovník múzy hudby i zpěvu. Není tedy
divu, že jsem již od útlého mládí vyhledával příležitosti být u toho, když se v
mém okolí šustlo pár tónů, když někde kolem letělo pár notiček. Na základní
škole jsem založil dětskou country a později beatovou skupinu, na střední pak
pokračoval působením v rockových kapelách s pokusy o vlastní tvorbu. Jelikož se
toto odehrávalo převážně v 80. letech minulého století, veškeré autorské
vystupování na veřejnosti bylo nemyslitelné bez tzv. přehrávek, které tehdejší
komunistický režim vyžadoval. Ten se usadil do křesla všehosoudce, určujícího
výšku nastavení laťky, a protože hudební odbornost vyžadovala přece jen nějakou
erudovanost, přelévala se snaha tehdejších hlídačů etiky do ideových poloh.
Kecat do textů schvalovaných písniček se zdálo tehdejším komisařům snadnější a
tak se činili hlavně na tomto poli. Jinými slovy, přehrávky jsme s naší kapelou
Dr. Mozse do listopadu 1989 nezvládli, a veškerá veřejná hraní balili do roušky
třídních besídek, narozeninových párty a podnikových večírků. Po pádu režimu
bylo již každému jedno, co zpíváme a jak k tomu hrajeme. Všude po republice se
jako houby po dešti vyrojily malé hudební kluby, demokratické ostrůvky plné
volnosti, do nichž bylo možné zajít na kousek muziky, bez nutnosti návštěvy
zavedených kulturních domů, koncertních síní a jiných oficiálních míst. V
takovém hudebním klubu se od návštěvníka neočekává spořádané sezení na židli či
oblékání dle etikety, dokonce ani formální potlesk. V klubu je člověk volný a
nesvázaný konvencemi. Může tu svobodně tančit, zpívat, popíjet a diskutovat s
vystupujícími. Může v něm dokonce třeba i sám účinkovat, aniž by o tom
rozhodovala nějaká komise, nebo musel přes agenturu hledat pořadatele a
sponzory.
No kam jinam, než do Tanga?
|